1. oddíl Pražmo s Betlémským světlem na Ivančenu

22. prosince 2014

(se vzpomínkou na Vláďu Čermáka Zuzinu 17. 12. 1919)

Naše pouť si dala za cíl připomenout 95. výročí narození Vládi Čermáka-Zuziny a znovu vynést Betlémské světlo na Ivančenu, což je výzva jistě pro každého skauta.

 

Zlatá neděle, přes noc napadl lehký poprašek, který však přes den roztál, takže to příliš adventně nevypadalo. Při pohledu z okna jsem si vzpomněl na minulý rok, kdy jsme se potýkali cestou na Ivančenu s ledovkou a silným nárazovým větrem, letos to bylo klidnější.

Ráno jsme v našem kostele sv. Jana Nepomuckého na Morávce měli mši svatou, kde jsme jako skauti slavnostně předali Betlémské světlo.

Na Ivančenu jsme vyrazili krátce po půl druhé. Náš oddíl se vydal naší oblíbenou trasou-údolím Jestřábí. Mnozí skauti a roveři nasadili velmi rychlé tempo, čemuž jsem se zpočátku velmi divil. Vlajkonošem se velmi rád stal Šťovíček a celou cestu tam i zpět vlajku hrdě nesl. Betlémské světlo jsem zpočátku nesl jen já sám, nikdo jiný se totiž neodvažoval, protože všem jsem vyhrožoval: „Když někomu Betlémské světlo zhasne, bude muset pěšky až do Betléma!“ Nakonec se však odvážlivci našli. Mnohá vlčata jsem udivil tím, že petrolej vydrží na cestu tam i zpátky, většina nesouhlasně kroutila hlavou, ale nakonec mi musela dát za pravdu.

V půli cesty nás mile překvapil sníh, i když ho napadlo jen několik milimetrů, přesto vlčata vypadala, jako by sníh viděla poprvé v životě. Sněhu bylo málo, ale co by za takový poprašek dali třeba v Praze. Cesta vesele ubíhala, i když si nejmenší vlčata neodpustila typickou větu: „Jak je to ještě daleko?“

Krátce po třetí hodině jsme dorazili vítězně na Ivančenu, kde jsem si uvědomil, že je to vlastně pokaždé malý zázrak, když se světlo z Betléma, symbol míru a naděje, dostane až k nám!

 

Přímo na hřebeni u Ivančeny jsme všichni pocítili, že se teplota pohybuje kolem bodu mrazu, mnohým byla zima, přesto jsme se pokusili o fotku v kroji. Bohužel fotoaparát stávkoval, zřejmě mu taky byla zima. Pokusil jsem se o pár záběrů kamerou, ale to jen ve spěchu.

Mnohým přišlo vhod zahřát si prokřehlé ruce u petrolejky. Betlémské světlo dokáže i zahřát, i to je jedním z poznatků, který si člověk odnesl z poutě na Ivančenu.

Cestou zpátky posílám SMS pozdrav z Ivančeny. Velmi mě pak potěšila odpověď od Dobromily Vaňkové-Ivavy, členky předválečného 1. dívčího oddílu Ostrava: „Nazdar Elfe, děkuji za zprávu z Ivančeny. Přeji krásné skautské Vánoce dívčímu i chlapeckému oddílu u vás a Tobě mnoho radosti mezi skauty v celém příštím roce. Tisknu levici. Ivava.“

Na cestě zpátky nás přepadla tma a les dostal okamžitě magický rozměr. Při hořící petrolejce, která nám osvětlovala cestu, se mi okamžitě vybavil jeden z citátů o Betlémském světle: „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila…“ Těžko se takový prožitek popisuje, jako by všechny kmeny naráz zlatě zářily…

Lachtan na cestě zpátky kvituje, že petrolejka je lepší než baterka, rovněž vzpomínáme na extrémní větrné počasí, které panovalo minulý rok.

U lesní správy na Krásné pro většinu skautů a vlčat přijeli rodiče, takže jsme se rozloučili, Hrníček si ještě dělá legraci vypočítáváním své osobní újmy, kterou utržil, když na takovouto akci šel.

Speciální poděkování patří všem, kteří se zúčastnili: Lachtan, Mrož, Hoříto, Kutil, Lotrando, Šťovíček, Hrníček, Vojta K. (se svým otcem a tetou), Čtyřnožka, Kobliha a Baňka.

Nelze jinak, než si přát, aby nás příští rok šlo více, třeba i z jiných oddílů.

Za 1. oddíl Pražmo

Elf

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *